Historie televizního přenosu 

Stránka k dispozici také ve formátu PDF DOC.

Dnes, na konci dvacátého století, můžeme denně sledovat několik programů šířených pozemními vysílači či několik desítek programů distribuovaných pomocí satelitů. To vše barevně, některé stanice vysílají doprovodný zvuk ve stereu, jiné na tento doprovod televizního vysílání přecházejí. Nyní se také častěji hovoří o digitalizaci přenosu. Bereme televizní vysílání jako samozřejmou věc denního života, avšak je nutné si uvědomit, že historie televizního přenosu sahá teprve do dvacátých let tohoto století.

Úvod

Konec devatenáctého století byl naplněn řadou vynálezů, které byly využívány a zdokonalovány v následujících letech. Z nových prostředků pro komunikaci byla nejprve využívána telegrafie po drátě, později telefonie. Technika se dále vyvíjela, další vynálezy umožnily bezdrátovou komunikaci, vznik radiotechniky. Ta ovlivnila i řadu dalších oborů, ve dvacátém století vznikla elektronika a informatika. Radiotechnika umožnila rozvoj nových způsobů sdělování informací i vytváření a ovlivňování veřejného mínění a myšlení. Obdobně jako se v počátcích radiotechniky nepoužívaly výrazy elektronka a rozhlas, tak se dlouhou dobu nazývala televize televisí. Změna pravidel českého pravopisu po druhé světové válce upravila její název. Počátkem třicátých let vysílalo již několik stanic s nízkou rozlišovací schopností, tj. malým počtem řádků v rozsahu středovlnného pásma, takže byly zachytitelné i ve větších vzdálenostech od vysílačů (Berlín, Londýn, Budapešť, Pozaň, Königswusterhansen, Vídeň, Moskva). V  Československu v roce 1935 byl na pražské technice předveden třicetiřádkový televizní obraz s kompletním zařízením pro jeho vysílání a příjem. Po skončení druhé světové války bylo postupně obnovováno televizní vysílání v zemích, kde bylo v  průběhu války pozastaveno. V poválečném Československu byl výzkum v televizním oboru teprve zahájen. Po neúspěšné snaze našich, německých a sovětských vědců o společný vývoj televize pokračovaly práce na vývoji černobílé televize samostatně. Zkušební vysílání Československé televize bylo zahájeno 1. května 1953, pravidelné pak od 25. února 1954.

Historie televizního přenosu ve světě

První pokusy o přenos pohyblivého obrazu se objevily nedlouho po začátku rozhlasového vysílání na počátku dvacátých let. Průkopníkem byl britský vědec zabývající se vysokofrekvenční technikou John Logie Baird. Narodil se 13. 8. 1888 v městečku Helensburgh (Skotsko). Byl vynikajícím studentem na akademii v Larchfieldu, později na Královské technické škole a na univerzitě v Glasgow. Od roku 1922 se zabýval intenzivně televizní technikou na principu rozkladu obrazu, který byl patentován již v roce 1884 Nipkowem.

V lednu 1926 předvedl londýnské královské společnosti svůj systém nazvaný “televisor”. Obraz byl snímán fotobuňkou a elektromechanicky rozkládán pomocí Nipkowova kotouče. Přenos obrazů tímto systémem mu tehdy přinesl velké uznání a popularitu. O měsíc později se mu dokonce podařil pokus, při kterém na veřejnosti předvedl bezdrátový přenos obrazu, což přimělo britskou rozhlasovou společnost BBC (British Broadcasting Corporation), aby mu umožnila experimentovat i pomocí její techniky. Díky tomu se 4. 5. 1927 podařilo přenést poprvé třicetiřádkový televizní obraz po telefonních linkách z Londýna do Glasgowa. Experimenty pokračovaly a za Bairdova vedení se uskutečnil první úspěšný pokus s bezdrátovým přenosem televizního signálu mezi Londýnem a New Yorkem. Bylo to na krátkých vlnách 9. 2. 1928. Krátce nato byly televizní signály přijímány i na parníku Berengaria, který tehdy plul přes Atlantik.

Od roku 1928 prováděl Baird pokusy s přenosem jednoduchých barevných obrazů a stereoskopických (prostorových) snímků. V roce 1929 pak předváděl velkoplošný televizní obraz, který byl složen ze třiceti řádků, z nichž v každém bylo sedmdesát doutnavek spínaných přes rotující kotouč s 2100 kontakty. Baird zemřel 14. 6. 1946 v hrabství Sussex.

Vývoj televize dále pokračoval. Ve Spojených státech amerických byly v roce 1929 provedeny úspěšné pokusy s přenosem barevných obrázků pomocí televize na “elektromechanickém” principu. Jedním z vědců, pracujících ve Spojených státech, byl Philo Taylor Fransworth. Narodil se 19. 8. 1906 ve státě Utah a rodina se brzy přestěhovala do Rigby ve státě Idaho, kde mohl Fransworth navštěvovat vyšší školu. V roce 1922 si přečetl populárně vědecké pojednání ruského televizního technika Borise Lvoviče Rosinga o “elektrických přenosech jednoduchých obrazů na dálku”. Tato myšlenka ho natolik zaujala, že se sám podobným pokusům věnoval. V  letech 1923-25 navštěvoval univerzitu v Provo (Utah) a podařilo se mu získat peníze na realizaci svého vylepšeného televizního systému. To byl počátek jeho výzkumů a brzy spatřila světlo světa jeho elektronická snímací televizní kamera.

Jako předpoklad dalšího rozvoje se mu podařilo vyvinout v roce 1928 elektronickou snímací elektronku zvanou “dissektor”, což byl základní prvek jeho nové kamery, která již uměla plošný obraz elektronicky rozčlenit na jednotlivé body. Ve stejném roce obdržel na tento způsob rozkladu patent a nové možnosti, které tento princip přinesl, demonstroval ve Franklinově institutu ve Filadelfii. Jeho kamery se pak vyráběly delší dobu průmyslově a ještě v roce 1936 německá televizní společnost vyráběla kameru na tomto principu s názvem “Olympijská kamera”, neboť prvou olympiádou, ze které byly uskutečněny přenosy pomocí televize, byla právě olympiáda v Berlíně v roce 1936. Ke komerčnímu využití svých vynálezů založil tento nadaný vědec v roce 1932 společnost Philo Corporation ve Fort Wayne (Indiana).

Dalším vynálezcem, který posunul vývoj v tomto oboru o stupeň výše, byl Rus žijící v Americe Wladimir Kosma Zworykin (1889-1982). Ve své kameře na plně elektronickém principu použil jako snímací elektronku ikonoskop a to znatelně zlepšilo kvalitu získávaného obrazu. Ikonoskop byla elektronka, v níž byla pro snímání použita metoda snímání jednotlivých bodů obrazu elektronovým paprskem, který byl vychylován vychylovacími cívkami. Paprsek snímal body obrazu jako náboje ze slídové destičky pokryté rozptýlenými navzájem nespojenými částečkami mozaiky. Destička byla umístěna uvnitř trubice a optikou se na ni zobrazovala snímaná scéna. Citlivost ikonoskopu byla vysoká.

Zworykin pracoval pro RCA, což byla pro Fransworthovu společnost silná konkurence. Proto Fransworth nakonec vytvořil v roce 1949 spolu s dalšími společnostmi jeden z největších koncernů, International Telephone and Telegraph Company – ITT. Fransworth získal do své smrti 11. 3. 1971 v Salt Lake City přes 300 patentů.

Vraťme se nyní opět do počátku třicátých let. První televizní stanice vysílaly v rozsahu středovlnného pásma. Pro příjem bylo možné použít běžný rozhlasový přijímač, na jehož výstup (reproduktor) byla přes jednoduchý zesilovač připojena doutnavka. Důležitou mechanickou část tvořil Nipkowův kotouč, který prováděl skládání obrazu z jednotlivých přijatých bodů a řádků. Průměr kotouče býval přibližně 0,25 m.

Elektromechanická televize byla dále zdokonalována, počet řádků obrazu se zvyšoval. Přecházelo se na šedesát, devadesát a sto dvacet řádků. Kvalita obrazu se zvyšovala, ale nové přijímače musely být větší a přesněji zhotovené. Zdokonalení obrazu rozkladem na sto osmdesát řádků, které bylo pokusně zavedeno, znamenalo v přijímači použití Nipkowova kotouče o průměru jeden metr při úhlopříčce obrazu dvacet centimetrů.

Se zvyšováním počtu řádků v televizním obrazu bylo přenášených bodů tolik, že již nestačila šířka pásma rozhlasových přijímačů, proto bylo nutné přejít na dosud nevyužívané rozsahy nad 30 MHz. Ve Francii a v Německu byla od roku 1935 vysílána 180-ti řádková televize s třiceti pěti obrázky za sekundu v pásmu 40 MHz. Obraz obvykle býval 20 x 26 cm. Předtím ovšem došlo k  vylepšení televizních přijímačů, Nipkowův kotouč byl nahrazen Braunovou trubicí – obrazovkou s  elektrostatickým vychylováním.

Přes 240-ti řádkový systém obrazu se postupně přešlo na obraz s 343 řádky a třiceti snímky za sekundu. Nejprve v roce 1936 ve Spojených státech amerických a v roce 1938 i v tehdejším Sovětském svazu. V Německu byl v roce 1939 proveden přechod na obraz, který měl 441 řádků a obraz se skládal z padesáti půlsnímků za sekundu.

Ve Velké Británii se ve třicátých letech používala elektronická televize se 405-ti řádky a padesáti půlsnímky za sekundu, u níž byl obraz i zvuk vysílán amplitudovou modulací. Pravidelné vysílání bylo zahájeno 2. listopadu 1936. Tento způsob vysílání televizního obrazu byl používán až do konce osmdesátých let a ještě v roce 1950 mezinárodní komisí považován za nejvhodnější pro používání v celé Evropě.

Druhá světová válka znamenala postupné zastavení televizního vysílání v Němci okupované Francii, v bombardované Anglii a později též v Sovětském svazu, v poslední zemi v Evropě, ve které byla vysílána moderní televize. V tehdejším Sovětském svazu byla těsně před válkou v roce 1939 televize vysílána ze studia v Moskvě šest dnů v týdnu, v roce 1940 zde byl připravován přechod na televizní obraz se 625-ti řádky, který je v Evropě používán dodnes.

V průběhu druhé světové války se televize dále rozvíjela ve Spojených státech amerických, kde se používalo vysílání televizního obrazu s 441 řádky a vyvíjeno bylo vysílání s 525-ti řádky. Za války vysílala televize v Německu. Teprve když byl spojeneckými letadly zničen televizní vysílač, přešlo se v Německu na vysílání televize po kabelech pro omezený počet televizních přijímačů.

Po skončení druhé světové války bylo postupně obnovováno televizní vysílání. Nejdříve k tomu došlo v roce 1945 ve Francii, v prosinci 1945 v tehdejším Sovětském svazu, nejpozději v červnu 1946 v Anglii, kde bylo nejvíce televizních přijímačů – osmnáct tisíc. Ve Spojených státech amerických se nacházelo po skončení války pouze deset tisíc televizních přijímačů. V roce 1946 se zde definitivně přešlo na televizní obraz s 525-ti řádky a šedesáti půlsnímky za sekundu. Takovýto televizní obraz je zde používán dodnes.

Počet půlsnímků vysílaných za sekundu byl v době vzniku základních norem pro televizní vysílání odvozen od kmitočtu elektrorozvodné sítě. V USA se používal (a používá) v energetice kmitočet 60 Hz, v Evropě 50 Hz. Televizní obraz byl v počátcích televize vysílán synchronně s kmitočtem sítě v určité lokalitě, ve které pracoval vysílač.

Historie televizního přenosu u nás

V Dolní Smržovce u Tanvaldu zřídilo nacistické Německo výzkumné a vývojové středisko “Televid” pro další rozvoj televize. Po osvobození tady zůstaly nepoškozené laboratoře a bohaté přístrojové vybavení. V říjnu 1945 se zde setkali naši odborníci s odborníky tehdejšího Sovětského svazu a se zbylými německými odborníky, kteří na konci války ze střediska neodešli.

monoskop

Od 5. října 1945 jsme se tedy zapojili do vývoje televizních zařízení pracujících podle tehdy ještě platné normy se 441 obrazovými řádky a 25 úplnými obrazy za vteřinu při prokládaném řádkování. Počátkem prosince byl vývoj náhle přerušen likvidací podniku a odvozem zařízení do Sovětského svazu. Tím však nezanikl náš zájem o zahájení samostatné činnosti v oboru televize. Připravili jsme program pro vývoj televizního zařízení založeného na nové normě s 625 řádky. Program přijalo Ministerstvo národní obrany a umožnilo zahájení prací ve Vojenském technickém ústavu (VTÚ) v Praze. K dispozici byl dán závod v Tanvaldu, a to od ledna 1946. Výzkumná činnost byla rozdělena do sedmi laboratoří (vedoucími byli: ing. K. Špičák - kamery, ing. V. Bubeník - synchronizační zařízení, J. Pavlíček - studiové zařízení, ing. B. Holý - vakuová technika, ing. A. Kolesnikov - vysílače, dr. J. Bednařík - přijímače, mjr. A. Ambroz - přenos zvuku). Na zasedání Státní výzkumné rady byla přednesena přání, aby první československé televizní zařízení bylo předvedeno na Mezinárodní výstavě rozhlasu MEVRO v Praze v květnu 1948, eventuálně aby v červenci 1948 byly na XI. Všesokolském sletu uskutečněny první televizní přenosy pro veřejnost.

23. března 1948 byli do Tanvaldu pozváni novináři. Uvítací projevy gen. ing. J. Trejbala (velitele VÚT) a K. Stahla (náměstka tech. ředitele Čs. rozhlasu) byly snímány televizní kamerou a přenášeny na televizní přijímač v přednáškovém sále. Novináři pak byli seznámeni s principy televizního přenosu a v laboratořích jim byli předvedeny jednotlivé části televizního zařízení: kamera, studiové zařízení, synchronizační zařízení, pokusný vysílač a prototyp televizního přijímače.

Mezinárodní výstava rozhlasu MEVRO začala 15. května 1948 v Praze na novém výstavišti Pražských vzorkových veletrhů. V televizním pavilonu bylo pokusné studio vybavené dvěma kamerami, dvojí režijní aparaturou, dvojitým synchronizátorem, třemi televizními přijímači a zvukovou aparaturou. Jedna kamera byla umístěna před televizním pavilonem. Televizní pořady se ve studiu snímaly před návštěvníky výstavy. Přenosy byly sledovány na třech přijímačích v částečně zatemněném prostoru.

V druhé polovině června 1948, při XI. Všesokolském sletu, bylo televizní zařízení přestěhováno do prostoru hlavní tribuny stadionu. Vysílač s anténními systémy byl umístěn u Petřínské rozhledny a obě stanoviště propojena kabelovým spojem. Pro sledování sletu byly nasazeny tři televizní kamery: na tribuně, v hledišti a na cvičišti. V Praze bylo instalováno 25 přijímačů, jeden byl umístěn v Krkonoších ve vzdálenosti 105 km od vysílače v Praze. Vysílání začalo v neděli 4. července. Kontrolní obraz na přijímači v Krkonoších byl překvapivě dobré jakosti. Před přijímači v Praze se v době konání sletu vystřídalo denně 20 až 30 tisíc lidí.

1. května 1953 bylo zahájeno zkušební vysílání z televizního studia ve Vladislavově ulici v  Praze. Vysílač na Petříně zkonstruovaný v Tesle Strašnice měl výkon 5 kW a pokryl svým signálem Prahu a její okolí. Československá televize začala pak pravidelně vysílat od 25. 2. 1954. O necelý rok později následoval první přímý přenos hokejového utkání ČSR-IF Leksand ze zimního stadionu v Praze. Ostravské televizní studio zahájilo vysílání 31. 12. 1955, bratislavské 3. 11. 1956, brněnské pak 6. 7. 1961. V září 1961 dosáhl počet televizních koncesionářů jednoho milionu, v březnu 1965 dvou milionů, v prosinci 1969 tří milionů a v listopadu 1979 čtyř milionů. V sedmdesátých letech pracovaly již vysílače druhého televizního programu. Devátý květen 1973 je dnem prvního pravidelného barevného vysílání druhého programu. První program tak začal vysílat v roce 1975.

Závěr

Barevná televize, tj. elektrický přenos a reprodukce pohyblivých viditelných barevných obrazů, je logickým pokračováním a zdokonalením televize černobílé. Barva představuje především kvalitativní přínos, rozšířením estetických výrazových prostředků zvětšuje uměleckou hodnotu vytvářených televizních programů. Vlivem rychlého vývoje přešly postupem času všechny televizní stanice na barevné vysílání. Ve světě se začaly používat systémy NTSC, SECAM a PAL, která využívá a zdokonaluje soustavu NTSC a vhodně kombinuje s principy SECAM.

Předvedení našeho prvního televizního zařízení mělo velmi dobrý ohlas nejen u návštěvníků veletrhu MEVRO, ale i u zahraničních odborníků, kteří nám také potvrdili, že úroveň našich televizních přenosů byla dobře srovnatelná s jakostí přenosu ve státech s mnohem delší “televizní” zkušeností. Se zavedením barevného vysílání používala Československá televize soustavu SECAM. Na přelomu devadesátých let přešla na soustavu PAL. Československá televize zanikla k 31. 12. 1992 spolu s rozdělením československé federace, a to v situaci, kdy v  České republice ještě kromě České televize (zřízena zákonem České národní rady k 1. 1. 1992) nebyl jiný provozovatel televizního vysílání.

logo

Dnes je ,
svátek slaví .

Pavel Drábek © 2001 - 2017

Valid HTML 4.01!